Robert Walser / Elfriede Jelinek: Sněhurka 

 

režie: Kai Ohrem

překlad: Vladimír Tomeš (Walser), Barbora Schnelle (Jelinek)

dramaturgie: Jan Horák

výprava: Tereza Beranová, Patricia Talacko

 

hrají:  Ivana Uhlířová, Marta Vítů, Jiří Kniha, Kamil Švejda

Anna Brabcová, Evženie Nízká, Tomáš Fabera, Laďka Čížková, Tomáš Štolba, Alexandr Puškin, Petr Miklovič, Maxim Kratochvíl, Alžběta Nováková, Pavel Širmer, Zbyněk Vašíček, Martin Kříž, Pavel Jánský

 

 

Ve svém (post­)pohádkovém dramatu Sněhurka Robert Walser rozvíjí komplexní usmiřovací fantazie, které vedou ke kolektivnímu vytěsnění traumatu Sněhurky, myslivce a královny. Otrávené jablko a sedm trpaslíků poté působí jako vzdálená a více než zpochybnitelná historie. Walserův text je formálně velmi specifickou a do češtiny obtížně přeložitelnou poezií. Zároveň je ale svým až psychoanalytickým rozměrem velmi současným pojetím mýtu Sněhurky, jakožto „ozdravovacího“ rituálu. Smíření, ke kterému u Walsera dochází, pak boří radikální dekonstrukce

pohádky podle Elfriede Jelinek, která je stylizovaným filosofickým diskursem mezi

heideggerovským lovcem a emancipující se Sněhurkou.

 

premiéra: pátek 13. června 2014

 

 

 

ohlasy v tisku:

 

Narušíme-li osvědčený černobílý kontrast odstíny šedi a odstartujeme vlnu hromadného odpouštění, mohla by nám také zbýt jen hromada kostýmů a rekvizit. A proto chcete-li, aby vaše děti ještě někdy usnuly, zachovejte jablko sváru alespoň někde. A až začnou snít, jděte filozofovat nad archetypy k Hrdinům.Dominika Proková, Fullmoonzine, 16.6.2014Přetváření, popírání a bourání mýtů představuje v současné době silnou tendenci nejen v divadelní, ale umělecké tvorbě vůbec. K tomuto principu se v některých svých inscenacích hlásí také Studio Hrdinů. Velmi otevřeně pak v poslední premiéře letošní sezony – (post)pohádkové Sněhurce. Sněhurka není pro Kaie Ohrema a Jana Horáka hlavní postavou, přesto se zásluhou Ivany Uhlířové právě k ní upírá nejvíc pozornosti.  Herecký projev Uhlířové totiž asi nejlépe ze čtyř představitelů odráží celý inscenační princip.

Tereza Hýsková, Divadelní noviny, 24.6.2014

 

Tvůrcům se i díky citlivé dramaturgii a snesitelné stopáži podařilo vytvořit specifické poetické pásmo, které nezasáhne zdaleka tak svou mnohoznačnou, rozporuplnou a zironizovanou výpovědí, jako svou intenzitou a schopností přenést jakýsi nedefinovatelný kolektivní pocit tělesné blízkosti z jeviště na diváky. A je pak jedno, jestli se jedná o (post)pohádkové drama, komplexní usmiřovací fantazie nebo stylizovaný filosofický diskurs – důležité je, že to „ono“, ten těžko pojmenovatelný poeticko-dramatický tvar, je i v kontextu současného divadla neotřelý a originální.
Ivo Krobot jr., A2