Jan Horák / Michal Pěchouček: Citový komediant



režie: Michal Pěchouček a Jan Horák

dramaturgie: Jan Horák

výprava: Michal Pěchouček

kostýmy: Andrijana Trpković

hudba: Dominik Gajarský
inspice: Lucie Křápková a Ester Peterová

 

hrají: Stanislav Majer, Petr Šmíd, Tereza Hofová, Dana Poláková

 

 

Proč Julius Fučík? Protože se jeho osud specificky dotýká témat hrdinství a mučednictví, které jsou pro český svéráz něčím nepatřičným. Fučík a jeho mýtus prošel několika interpretacemi a lze bez nadsázky říct, že byl jediným českým mučedníkem dvacátého století, tedy tím „glorifikovaným“ a nakonec i odvrženým. Komunisté po nástupu k moci vytvořili obludný fučíkovský mýtus a z jeho vdovy udělali nástroj agitace. Po pádu komunismu došlo k radikálnímu odmítnutí celého konstruktu i na snahy vědecky se tomuto tématu věnovat, ale Fučík i jeho mýtus pomalu mizí v zapomnění.

Vyhradili jsme si lhostejnost k nejslavnějšímu fučíkovskému tématu - tedy k jeho věznění a k nejpřekládanější české knize v historii, jejíž je Julius Fučík autorem, a snažili jsme se být maximálně apolitičtí. Politikum je ponecháno na divákovi. Chceme ukázat Fučíka jako člověka s konkrétním sociálním temperamentem, který může být inspirující nebo sloužit jako varující příklad zároveň.

 

Představení trvá cca 70 minut.

 

 

OHLASY:

 

"Na začátku elegantní a vtipná hříčka na téma V+W, posléze rozpustilá série scének s mladým a již zapáleným Julkem (prší s městy: Julek vždycky vyhraje!), něco na téma levicového zmatení (brilantní monolog o frontách), poeticko-erotická sekvence s Abcházií, a ne příliš mnoho politiky. Roztříštěná mixáž z Parku kultury a oddechu. Možná mohlo ubýt některých životopisných detailů nebo historických vsuvek (Gottwald, Sudeťáci), ale třeba výčet periodik, do nichž Julek přispíval, je brilantní... i ten název, který se mi z počátku nezdál, vlastně úplně sedí. Sklepní meditace o životě jednoho komunisty (který se proslavil svou smrtí). Výborný Stanislav Majer, zvláštní subtilnost firmy Pěchouček+Horák a působivě citlivá komediantka Dana Poláková. A Tereza Hofová! Tomu říkám návrat! (Byla to vůbec ONA?!)"

Vojtěch Varyš, nadivadlo.blogspot.cz, 15. října 2013

 

 

"Fučíkovská hagiografie není v Citovém komediantovi až na několik výjimek otevřeně parodická, jakkoli je Julek v podání (výborného!) Stanislava Majera setrvale přímý, mužný, optimistický a ideově pevný. I když jde třeba o oběd, který na brigádě v Sovětském Svazu vaří Maďaři z bodláků, a ze kterého jeho kamarádi v čele z Gustou moc nadšení nejsou. Objeví se sice i otevřeně hrozivé odkazy (třeba odpudivě prolhaný popis vzorové sovětské věznice nebo známá citace Gottwaldova projevu o kroucení krků), silnější jsou však výjevy, rozehrávané s autonomní a náležitě pokroucenou logikou. Třeba Majerovo absurdně dlouhé plazení přes celou scénu a pak zase zpátky, následované přepjatě dlouhým ošetřováním ran (zpětně objasněné banální historkou o pádu z kola). Nebo výtvarně velmi působivé scény s abstraktními projekcemi, které popartově roztříští prostor i postavy, které se v něm ocitnou.
O Fučíkovi ani jeho legendě toho vlastně Citový komediant mnoho neřekne a nejspíš se ani říct nesnaží. Reálnou historickou postavu i všechna témata, která jsou s Fučíkovými životními i posmrtnými osudy spojena, lze ovšem neustále cítit kdesi v pozadí dění a to představení dodává napětí. Inscenace je však silná a často i velmi zábavná především díky schopnosti inscenátorů důsledně rozvíjet svou vlastní, ryze divadelní poetiku, jen velmi málo zatíženou historickými či přísně logickými ohledy."

Vladimír Mikulka, nadivadlo.blogspot.cz, 3. října 2013

 

 

"Zobrazení Fučíka jako energického nezmara, kterého baví hra na kytaru a flirtování, je ojedinělé. Tvůrci jej nevidí jako ztělesnění utrpení za stranickou příslušnost ani velkého literáta. Je to jejich rozkošnický dialog s velkým romantikem."

Martin Macho Macháček, ČRo Rádio Wave, 14. října 2013

 

 

"Na zvláštní působivosti Citového komedianta se opět nezaměnitelně podílí scénografie a výjimečný prostor v podzemí Veletržního paláce. Pěchouček umí skvěle využít jeho lehce makabrální monumentalitu. Světlo, projekce a kousek stavebního lešení přivolávají atmosféru meziválečného okouzlení geometrií a "pokrokovým" uměním, jehož myšlenky stály u zrodu představ o novém a lepším světě socialismu.

Po inscenacích Célinovy Církve, Sorokinova Dne opričnika a premiéře Citového komedianta je už nepřehlédnutelné, že Studio Hrdinů nevsadilo na formální excesy, ale na odvahu přemýšlet o současném světě skrze divadelní obrazy."

Marie Reslová, Hospodářské noviny, 14. října 2012