Lucie Trmíková: Mlčky křičet

 

autor: Lucie Trmíková

režie: Jan Nebeský

dramaturgie: Jan Horák

hudba: Emil Viklický

 

hrají: Lucie Trmíková, Saša Rašilov, Václav Rašilov, Emil Viklický / Vladimír Strnad, Omar Khaouaj / Peter Binder 

 

 

Připravovaná inscenace Mlčky křičet je inspirovaná osobností Simone Weilové /1909 – 1943/.

Simone Weilová byla francouzská filosofka, anarchistka, odborářka, učitelka, dělnice, mystička, židovka bez tóry, marxistka bez partaje, Ježíšova učednice bez církve. Pocházela z bohaté židovské rodiny /tatínek lékař, bratr geniální matematik/, ale byla výrazně sociálně zaměřená, aktivně bojovala za zlepšení podmínek dělníků, zapojila se do španělské občanské války. Po onemocnění tuberkulózou se v exilu odmítla léčit a jíst, chtěla se podílet na utrpení Francouzů.

 

Nejpříznačnější pro Simone je neklasifikovatelnost, nezařaditelnost do nějakého systému či církve a přitom naprosto autentická touha po smyslu a hledání pravdy. Jednota v myšlení a jednání.

 

Francouzský filosof Chartiér jí na lyceu přezdíval „marťanka“. Její myšlenky a činy jsou skutečně jako z jiného světa. Odmítá uznávat a přijímat jakákoli klišé ve společnosti, ve svém osobním životě, v úvahách o světě, o kráse, o bolesti, o Bohu, o smyslu.

 

A především: naprosto jí chybí strach z toho, že bude odsouzena druhými!

 

"Co znamená provést inventuru nebo kritiku naší civilizace? Snažit se jasně osvětlit past, která z člověka udělala otroka jeho vlastních výtvorů. Únik do divočiny je líné řešení. Je nutné obnovit původní smlouvu mezi duší a tělem přímo v civilizaci, ve které žijeme. Úkol je to ostatně nemožný, protože náš život je krátký a spolupráce a návaznost nemožné. To není důvod, proč se do něj nepustit. Jsme všichni v podobné situaci jako Sokrates, když čekal ve svém vězení na smrt a učil se hrát na banjo... Alespoň budeme moci říci, že jsme žili."

 

premiéra: 15. prosince 2014

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Studio Hrdinů je podporováno hlavním městem Praha a Ministerstvem kultury ČR.